Život ve vzpomínkách

13. března 2018 v 20:37
Vzpomínky tvoří život NEBO
život tvoří vzpomínky?

Co myslíte? Jak to máte Vy?
 

Protančená noc

13. června 2017 v 14:04
Protančená noc mezi kapkami deště,
bosé nohy v mokré trávě,
paprsky slunce po kapsách,
vlahý vítr pod sukní.

Orosená sklenice,
písek pod peřinou,
dlouhé sny,
hlava v oblacích.

Protančená noc v horkém víru léta ..
Lásko!

Sliby chyby

28. února 2017 v 16:59
Věci jsou prostě tak, jak jsou.
Žádné kdyby, sliby, chyby.

Stop všemu hledání toho, co není,
stop čekání na to, co je jen snění.

Život zkrátka běží tak, jak běží,
každá iluze rovná kolize.

Vnímáš ten tenký led mezi tím, co je, a co chceme vidět:
... Inspirace - Imitace
... Movitace- Buzerace
... Emose - Duše emoce
...

Je to jen úhel pohledu,
je to jen clona našich přání.
Dívej se z příma dopředu,
ne pod nohy na to, co Ti brání.
 


Sny před usnutím ...

28. února 2017 v 14:56
Usínám a příběhy mi v hlavě běží.

Venku tančí vločky, tiše romanticky sněží.

A mé sny a plány v hlavě dosahují výšek do nebe tyčících se věží.

Naplňují celou moji duši a rozumem osedlat je mohu jenom stěží.

Jsou krásně nereálné, ale už vím, že síla mého já z nich pak ještě hodně dlouho těží ...

Smutná

28. února 2017 v 14:25
Smutná

Co se to stalo s mojí hlavou?
Lochneska nahoru a dolů,
zlaté rybičky ve vzduchu kolem plavou.

Co se to stalo s mojí duší?
Je ztracená, bloudí a tápe
a už vůbec neví, co jí sluší.

A jak se cítí moje tělo?
Zrcadlí moji hlavu i mou duši.
Je unavené, bolí a spát by jenom chtělo.

Kam ztratilo se moje já?
Je ztracené nebo jen někde schované?
Možná je tam, kde má, ale sešněrované a spoutané.

Zmataná nebo zoufalá?

2. září 2016 v 19:43
Zmatená nebo zoufalá?

Co se to stalo s mojí hlavou?
Locheska nahoru a dolů,
zlaté rybičky ve vzduchu kolem plavou!

Co se to stalo s mojí duší?
Je ztracená, bloudí a tápe
a už vůbec neví, co jí sluší.

A jak se cítí moje tělo?
Zrcadlí moji hlavu i mou duši.
Je unavené, bolí a nic jiného než spát by chtělo.

Dost bylo snů?

18. dubna 2016 v 18:32
Dost bylo snů!
Dost promarněných dnů?

Proč se jich chceme vzdát?
Proč neměli bychom si je nechat zdát?

Vždyť jsou jak vítr do plachet!
Bez nich by nebyl světem svět.

To sny nám křídla dávají.
A z ničeho kouzla dělají.

Jsou přece tím, co nás žene vpřed a dál.
Před námi je dlouhý, nekonečný sál,

kde můžeme své sny tančit,
kdo chce, jak chce, divoce jančit.

Milovat, smát se a zpívat z plných plic.
Zážitky jak z dávných exotických pohlednic.

Sny dávají životu ten správný šarm,
ať ve znamení jakkoliv vyložených karm.

Sny jsou víra, plány naděje ...
A že se někdy nenaplní? Nic se neděje ...

Už to, že je sníme, nás naplní.
Krásné může být i to, co se nesplní.

Sny vždy obohatí náš život a naši duši.
A kromě toho, sny naší duši velmi sluší.

Sny poznáš podle pousmání na tváři.
Září, jak čtyřlístek vyjímá se v herbáři.

Mít sny je krásný, velkorysý dar
a spolu s touhou tvoří nerozlučný pár,

který náš život povznáší na napínavé vyprávění,
klíčem ke štastnému životu je šťastné snění.

Temnota ve světle

22. března 2016 v 23:18
Temnota ve světle! ... Jak výstižné pro stav mojí duše.
Vše zdá se být na výsluní, v záři hřejivých paprsků.
Tak proč má duše strádá, proč cítím se jak uprostřed nehostinné buše.

"Sedni si ke stolu, vezmi čistý papír a sepiš tu spoustu krásných věcí, které máš.",
nabádáš mě a já si totéž každé ráno, každý večer už dlouho rovnám ve své hlavě.
jsou to jen slova na papíře, nic nepomáhá
a pokračuje příběh, jehož epizody už trochu znáš.

Proč neumím se radovat a netrápit se tím, co není?
Proč netěším se ráno, že bude nový krásný den?
Proč pocit štěstí naplní mě pouze v chvilkách snění?

Kolem sebe vidím rozesmáté šťastné tváře, radost v očích všech svých milovaných dětí.
Kulisy jak scénář na reklamu o štěstí!
Co k tomu však nepasuje, jsou vrásky, které přes mou duší letí.

Vrásky na duši i na předčasně zestárlé tváři odrážejí slunce, které všude kolem tak jasně svítí.
Plachý úsměv, co přál by si být nespoutaným smíchem.
Vyprahlá krajina, býlí a bodláčí a ...
na ní svěží jarní kvítí ???

Je to jak lochneska, divoká horská dráha, přemety nahoru a dolů.
Světlo a tma, temnota ve světle a světlo v temnotě ...
Ano, chci věřit a doufat, že ... zvládnem´to spolu.

Komedie života či jen pouhá fraška?

7. března 2016 v 22:55
Komedie života?
Není život sám jen komedií?
Není jeho podstata pouze spíše jenom ironií?

Vyšší princip, hlubší smysl, boží mlýny ...
Jsou či nejsou ve scénáři?
Hrdinky a hrdinové? Nebo jsou to jenom naše stíny,
co tetelí se v hvězdné záři?

Kdy slzy smíchu promění se v slzy pláče?
Kdy z komedie stává se už jenom hloupá nebo smutná fraška?
Kdy sejmu usměvavou masku a připravím si nekonečné fáče, co překryjí mé rány,
když udeří ta neodvratitelná srážka.

Komedie se směje a usmívá,
potěší duši a radostí rozehraje celé tělo.
Fraška je zlá, ta se jen vysmívá,
i tomu, co jen smát a radovat se chtělo.

Život je komedií, když v ní dobří herci hrají.
Fraškou se stává, když ti dobří z ní utíkají.

Čekání na Godota

2. března 2016 v 19:15
Čekání na Godota

"Všechno má svůj čas.", říkáš a já mlčky přikyvuji na souhlas.
"Nechme věci plynout a pozorujme svět, jak běží kolem nás."

Já ale nechci čekat na Godota, já nechci vzdát se toho, čemu věřím.
Nechci jen snít a jen opatrně pokukovat k těm velkým dveřím.

Já stále toužím po pom objevit ten klíč,
byť, zdá se, všechny skrýše objeveny byly.
Hlava a rozum kážou,
však nezabrzdí ten neodbytný chtíč,
i přesto, že alarm hlásí,
že prozkoumané skrýše leccos objevily.

Chci se radovat a chci se smát.
Chci pocit štěstí a chci klid na duši.
Ty vždycky říkáš: "Nesmíš si ty věci tolik brát!"
a taky vím, že ta posedlost mé duši nesluší.

Je to však jen moje já, moje ego, moje duše
a fakt se nechci toho všeho jen tak vzdát,
tak nezbývá, než dále věřit, doufat a konstatovat suše,
že ještě chvíli budeme si jen tak hrát.

Kam dál