Březen 2016

Temnota ve světle

22. března 2016 v 23:18
Temnota ve světle! ... Jak výstižné pro stav mojí duše.
Vše zdá se být na výsluní, v záři hřejivých paprsků.
Tak proč má duše strádá, proč cítím se jak uprostřed nehostinné buše.

"Sedni si ke stolu, vezmi čistý papír a sepiš tu spoustu krásných věcí, které máš.",
nabádáš mě a já si totéž každé ráno, každý večer už dlouho rovnám ve své hlavě.
jsou to jen slova na papíře, nic nepomáhá
a pokračuje příběh, jehož epizody už trochu znáš.

Proč neumím se radovat a netrápit se tím, co není?
Proč netěším se ráno, že bude nový krásný den?
Proč pocit štěstí naplní mě pouze v chvilkách snění?

Kolem sebe vidím rozesmáté šťastné tváře, radost v očích všech svých milovaných dětí.
Kulisy jak scénář na reklamu o štěstí!
Co k tomu však nepasuje, jsou vrásky, které přes mou duší letí.

Vrásky na duši i na předčasně zestárlé tváři odrážejí slunce, které všude kolem tak jasně svítí.
Plachý úsměv, co přál by si být nespoutaným smíchem.
Vyprahlá krajina, býlí a bodláčí a ...
na ní svěží jarní kvítí ???

Je to jak lochneska, divoká horská dráha, přemety nahoru a dolů.
Světlo a tma, temnota ve světle a světlo v temnotě ...
Ano, chci věřit a doufat, že ... zvládnem´to spolu.

Komedie života či jen pouhá fraška?

7. března 2016 v 22:55
Komedie života?
Není život sám jen komedií?
Není jeho podstata pouze spíše jenom ironií?

Vyšší princip, hlubší smysl, boží mlýny ...
Jsou či nejsou ve scénáři?
Hrdinky a hrdinové? Nebo jsou to jenom naše stíny,
co tetelí se v hvězdné záři?

Kdy slzy smíchu promění se v slzy pláče?
Kdy z komedie stává se už jenom hloupá nebo smutná fraška?
Kdy sejmu usměvavou masku a připravím si nekonečné fáče, co překryjí mé rány,
když udeří ta neodvratitelná srážka.

Komedie se směje a usmívá,
potěší duši a radostí rozehraje celé tělo.
Fraška je zlá, ta se jen vysmívá,
i tomu, co jen smát a radovat se chtělo.

Život je komedií, když v ní dobří herci hrají.
Fraškou se stává, když ti dobří z ní utíkají.

Čekání na Godota

2. března 2016 v 19:15
Čekání na Godota

"Všechno má svůj čas.", říkáš a já mlčky přikyvuji na souhlas.
"Nechme věci plynout a pozorujme svět, jak běží kolem nás."

Já ale nechci čekat na Godota, já nechci vzdát se toho, čemu věřím.
Nechci jen snít a jen opatrně pokukovat k těm velkým dveřím.

Já stále toužím po pom objevit ten klíč,
byť, zdá se, všechny skrýše objeveny byly.
Hlava a rozum kážou,
však nezabrzdí ten neodbytný chtíč,
i přesto, že alarm hlásí,
že prozkoumané skrýše leccos objevily.

Chci se radovat a chci se smát.
Chci pocit štěstí a chci klid na duši.
Ty vždycky říkáš: "Nesmíš si ty věci tolik brát!"
a taky vím, že ta posedlost mé duši nesluší.

Je to však jen moje já, moje ego, moje duše
a fakt se nechci toho všeho jen tak vzdát,
tak nezbývá, než dále věřit, doufat a konstatovat suše,
že ještě chvíli budeme si jen tak hrát.

Zamknuté dveře

2. března 2016 v 18:55
Zamknuté dveře, otevřená okna, půlnoční tajemství ...,
chce jen být sám nebo si tolik střeží svoje hájemství?

Čeká, že zaklepám či rovnou vstoupím tam, kde je zamčeno?
Chci tam jít? A je tam vůbec pro mne prostřeno?

Nebo mám jít hledat klíč, tajný kód a zaklínadlo?
Zkoušela jsem už vše a nic víc mě nenapadlo.

Klíč k záhadám, ten se hledá,
ale klíč od zamčených dveří se hledat nedá.
Nejsou-li však samy tyto dveře záhadou,
proč jsou zamčené a proč právě teď?
Marně na toto hledám odpověď.
Nevěřím-li však, že klíč k záhadam je klíčem ke štěstí ...